Mourning Techniques / Sacred Protocols
Jeleni Gallery, Prague13. 11. – 8. 12. 2019
curated by: Lukáš Likavčan
In cooperation with: Berta Holoubková, Tomáš Kocka Jusko, Artur Magrot, Elena Pecenová,
Jiří Pitrmuc, Roza Pogosian, Jáchym Řičánek, Robin Seidl, Alexandra Selmeciová,
Andrea Sobotková, Tereza Tomanová, Minh Vu Duc, Ivana Zuskinová
Every secular society has a relation to the sacred as its secret aspect - algorithmic cultures and digital
infrastructures are a continuation of sacral rituals in a different way. Can these tendencies be revived
today for the purpose of collective practice that would allow us to mourn the truth of the climate crisis
and help us grasp the complex dynamics of our identities in planetary reality?
I responded to the theme of mourning in a collective exhibition by repeating the same stitch. Repeated manual activity is a reassuring and meditating ritual for me.
Jedna z ústředních tezí myšlení francouzského filosofa Paula Virilia zněla, že každá technologie produkuje svou vlastní, integrální nehodu. Masový výpadek proudu je možný až s příchodem elektrické sítě, srážka vlaků je možná až s vynalezením železnice. Tato nehoda může být někdy jenom prostou náhodou (výpadek proudu dokážeme většinou přečkat ve štěstí a zdraví), a někdy skutečnou katastrofou (srážka vlaků nejednou končí smrtí). Na sklonku svého života se ale Virilio začal zamýšlet nad tím, co může být integrální nehodou ne nějaké konkrétní technologie, ale technologické modernity samotné. Jednu z možných odpovědí – tu dystopickou – nabízí Benjamin Bratton: integrální katastrofou technologické modernity je klimatická krize. Jiná odpověď, jež je taky předmětem této výstavy – i když se hned vzápětí váže na tu první – je představa, že integrální náhodou technologické modernity je návrat zamlčeného posvátna a sakrálních tendencí ve společnosti. Svatí se vracejí.
Automatizace posvátna je na první pohled paradoxní téma – nestojí náhodou spiritualita v ostrém protikladu vůči technologii, jež svět odkouzluje a zesvětšťuje? Kánon sekulární společnosti prolnutí těchto dvou sfér jistě odmítá. A přece: mobilní aplikace na astrologii, výklad tarotů nebo spirituální cvičení se těší masové popularitě i ve vyhlášené ateistické krajině, jakou je Česko. Základem posvátna totiž není ani tak myšlenková konstrukce Stvořitele nebo nebeského řádu, jež řídí naše osudy, ale estetika a performativita rituálu: aroma kadidla, klečení v modlitbě, otáčení modlitebním mlýnkem, pouť do svatého města, půst, zdržení se práce v daný den, a tak dále. Tam, kde dochází k opakování a pravidelnosti, tam může přijít k automatizaci a zápisu dané praxe do paměti technologické infrastruktury. Modernita je jenom pokračování sakrálních tendencí jiným způsobem.
Otevírá se pak otázka: Můžeme se chopit přetrvávající existence posvátna v našich kulturách jako příležitosti k utváření nových modelů kolektivní praxe? A k čemu by nám to bylo? Pokud je klimatická krize integrální katastrofou modernity, odpovědí může být právě návrat posvátna jako integrální náhody modernity. Organické pohyby choreografie lidí a věcí truchlících nad pravdou masového vymírání druhů v sobě nesou příslib společnosti, jež se oprostila od toxických afektů uspokojování osobních potřeb, stejně jako od toxických zásahů do planetárního ekosystému, jež nás staví před nutnost promyslet kolektivitu ne jako produkt, ale jako základ kulturních interakcí mezi lidmi a věcmi. Truchlení do domu, Bůh do domu.
kurátor: Lukáš Likavčan
photos by Valentýna Janů
Automatizace posvátna je na první pohled paradoxní téma – nestojí náhodou spiritualita v ostrém protikladu vůči technologii, jež svět odkouzluje a zesvětšťuje? Kánon sekulární společnosti prolnutí těchto dvou sfér jistě odmítá. A přece: mobilní aplikace na astrologii, výklad tarotů nebo spirituální cvičení se těší masové popularitě i ve vyhlášené ateistické krajině, jakou je Česko. Základem posvátna totiž není ani tak myšlenková konstrukce Stvořitele nebo nebeského řádu, jež řídí naše osudy, ale estetika a performativita rituálu: aroma kadidla, klečení v modlitbě, otáčení modlitebním mlýnkem, pouť do svatého města, půst, zdržení se práce v daný den, a tak dále. Tam, kde dochází k opakování a pravidelnosti, tam může přijít k automatizaci a zápisu dané praxe do paměti technologické infrastruktury. Modernita je jenom pokračování sakrálních tendencí jiným způsobem.
Otevírá se pak otázka: Můžeme se chopit přetrvávající existence posvátna v našich kulturách jako příležitosti k utváření nových modelů kolektivní praxe? A k čemu by nám to bylo? Pokud je klimatická krize integrální katastrofou modernity, odpovědí může být právě návrat posvátna jako integrální náhody modernity. Organické pohyby choreografie lidí a věcí truchlících nad pravdou masového vymírání druhů v sobě nesou příslib společnosti, jež se oprostila od toxických afektů uspokojování osobních potřeb, stejně jako od toxických zásahů do planetárního ekosystému, jež nás staví před nutnost promyslet kolektivitu ne jako produkt, ale jako základ kulturních interakcí mezi lidmi a věcmi. Truchlení do domu, Bůh do domu.
kurátor: Lukáš Likavčan
photos by Valentýna Janů